družina >> druhá družina >> sinthoras (malé písmo, nadlinka podlinka)
taky by asi nebylo špatné nějak rozumně vymyslet skript na další a předchozí postavy, aby se furt nemuselo to přepisovat, nebo prostě vysouvací menu,kde by postavy byly, ale vkládalo by se to skriptem...

Sinthoras – jeho život, ...

Mé jméno jest Sinthoras. Odkud pocházím nemám tušení . . .

Přesto ke svojemu původu mohu něco málo říci (řekli mi to moji „adoptivní“ rodiče i přes (tehdy) svůj malý věk si toto pamatuji) – můj otec zemřel ještě před mým narozením. Matka se o mne asi nedokázala starat, neboť si nedokážu vysvětlit, jak jsem se mohl octnout u rodiny rybáře, kde jsem strávil 3 roky svého života. Kdy a proč mne matka opustila nevím a ani nechci vědět.

Vesnice se jmenuje Naviart je asi tak 13 km jižně od města Dol-Goldur (toto město čítá 5000 obyvatel) pár kroků od vesnice je řeka – ne moc velká – ale stačí na to aby uživila tuto rybářskou vesničku (a další vesnice . . . .) na severozápadě jsou v dálce vidět hory (jsou celkem daleko) v blízkém okolí je několik kopců. Na jednom z nich prý kdysi bývala pevnost (zřícenina je nyní sotva patrná) Asi tak 3 dny cesty na východ od vesnice je rozlehlá skála – ale chodí tam málokdo, pač tam prý není bezpečno.

„Otec“ rybář se jmenoval Tark, matka Alein. Jelikož je to už relativně dávno tak si sotva pamatuju jak vypadali.

Jelikož jsme byli u vody tak jsem se relativně často koupal – svého času jsem měl vodu rád dokonce jsem byl schopen udělat pár temp. Nicméně v současnosti sice odpor k vodě nemám (spíše naopak) ale plavat neumim.

Jiné dovednosti jsem vzhledem k věku nepochytil (sice jsem taťku pozoroval při lovu ryb – ale jedinný co si pamatuju, že je chytal buď prutem nebo do sítí.

Když mi bylo 6 let  – tak k nám vtrhlo několik vojáků a mého „otce“ (jak si jej dovolím nazývat) odvlekli do města. Matka mě vzala sebou do města (jiné děti neměli. . .) a šla ordovat za jeho propuštění (nevim přesně za co byl uvězněn – pravděpodobně snad za nezaplacené daně – ale to je čistě můj odhad). No co dodat snad jen to, že jsem již nikdy otce ani matku neviděl. Ztracen ve městě – jsem poprvé poznal opravdový hlad. Začala tak moje kariéra žebráka. Počátky nebyly jednoduché – jako mladý jsem sice vzbuzoval větší soucit, ale také jako mladý jsem byl snadným cílem pro ostatní starší kolegy (a že jich pár bylo . . .).

Zvláště trojice Kaleb, Habred, Gonar si ze mě udělala malou pojízdnou jídelnu – jedinný důvod proč mě neumlátili k smrti byl, že jsem byl zdrojem obživy. Snad proto jsem zkoušel si trochu přilepšovat drobnými krádežemi (věk 7-8) – počátky nevypadali zrovna růžově – spíš než více jídla jsem měl více modřin. Pak ovšem přišli první pokroky a zdokonalení. . . Chvilkový dostatek jídla vzal rychle za své, když trojice mých „přátel“ přišla na to, že si takto přividělávam. Drobnými lichotkami v podobě kopanců mě přesvědčili abych se pokusil o nějaký ten měšec. První pokus dopadl děsivě – ani si nepamatuju koho a kde jsem se pokusil okrást – probral jsem se v jakési uličce v nepříliš životném stavu. Můj životný stav nezlepšili ani otázky mých oblíbenců kde máš ty prachy?! Pár dní mě pak nechali relativně vklidu – abych se mohl pustit do další akce . . . Měl jsem smrtelný strach, jenže rozpolcený na dvě strany – mezi trojici a mojí „obět“. Tentokráte jsem si však vybral dobře – měšec kapku silnější a hlavně hodně hádavé paní byl můj . . .asi tak minutu a půl . . . Kaleb mi jej okamžitě sebral a poděkoval mi fackou, po které jsem skončil na zemi . . .

Pár měsíců se neslo v podobném duchu (8-9)  – neúspěchů bylo samozřejmě mnohem více než úspěchů, ale většinou to skončilo jenom sražením na zem, či kopancem a to bylo díky Kalebově výchově jenom bleší štípnutí. . .

S jídlem roste chuť  – a tak si milá trojice kamarádů vzpomněla, že „bychom“ se mohli vloupat do nějakého domu. Vybrali si dům tesaře (tehdy jsem to nevěděl) Gonar a Kaleb mi měli asistovat (Gonar pouze při otevírání dveří . . .) Kaleb se pohyboval naprosto tiše a dokonce i dokázal najít pár cenných věcí. Já jsem se doslova potil strachy, nicméně jedinný pohled Kalebova obličeje mi stačil abych se pustil do pořádného hledání trochu více uvnitř domu . . . Já to ovšem bezhlučně nedokázal a najednou se od vchodových dveří ozvalo několik ran a pak Kalebův výkřik . . .následovaný spěšnými kroky. (Pokud by to někomu přišlo proti logice věci – dodám plánek tohoto měšťanského domu) A hlasem silným jako zvon: Ven, ven z mého domu, chátro zlodějská!

Já však klesl na zem neschopen pohybu  – a již jsem nezadržel slzy . . . Tesař přede mě postavil tuto volbu: Buď mě odevzdá strážím nebo budu u něj pracovat bez nároku na mzdu – pouze trochu jídla a nocleh. (9)

Souhlasil jsem. Vycvičen od Kaleba jsem poslouchal na slovo, od nejjednodušších prací (úklid, přinášení věcí, výpomoc v kuchyni) jsem se dostával i k tajům tesařského řemesla. . Po čase si mě oblíbila paní domu. Zkrátka to byl krásný život . . .

Takto jsem strávil 2 roky svého života (11-12). Pak ovšem paní náhle zemřela a netrvalo moc dlouho a mistr Thorben si našel novou ženu. Ona mě z neznámého důvodu nemohla vystát – a tak se mě snažila dostat z domu. Přesvědčit zaslepeného Thorbna pro ní nebyl problém – a já tak skončil zase na ulici – ale řekl jsem si, že se pomstím. . . No trochu jsem si vzpomněl na svojí předchozí kariéru – to když Ondori na mě křičela (Thorben nebyl doma), že mě nechá vyrazit z domu, že takovýho malýho parchanta tady živit nebude (jako by mě živila ze svého. . .) – a tak jsem si do města s předstihem vzal nůž a malé dláto (nevim na co . . . snad ze sportu )

Město: dvě brány, asi 15 hospod, 4kostely, náměstí  – pravidelné trhy  – každý týden, radnice, hláska (pozorovatelna) měšťanské domy (těch nejbohatších) všechny druhy řemeslníků a obchodníků povětšinou vícekrát zastoupených.

Dovednosti: Žebrání Základy tesařství (mistr Thorben), domácí práce (ruční práce a velké ruční práce), Kapsářství ve stádiích pokusů.

Hlad se mi stal opět dobrým přítelem. . . neboť jsem jaksi přišel o výhody malého dítěte s uplakanýma očima . . .

Ke krádežím jako takový jsem se moc nechtěl vracet (ale hlad je nejlepší lékař na jakoukoliv nechuť). Tak jsem to zase „zkusil“ a tentokráte jsem se zvláště pečlivě věnoval výběru svojí oběti. Kupodivu moje úspěšnost prudce vzrostla – a těch pár neúspěchů jsem přežil ve zdraví (jenom jednou jsem nestihnul zdrhnout úplně včas – to by jeden neřekl, že taková hubená ženská může dát takovou facku . . .).

Všechno má svá plus i mínus – a tak když plusové body byly již známy přišla na ředu druhá strana mince . . . Nejprve jsem v chatrči, kde jsem přespával, našel hlavu kočky. Hned druhý den mě pár chlapů bez důvodu zbilo – pár dní jsem se z toho vzpamatovával a vstřebával jejich slova: Dej si pozor, kam strkáš prsty! Po pár dnech a další úspěšné krádeži (tentokráte to nebylo jídlo ale malý měšec) jsem se procházel (pokoušel se ukrýt, ač nebyl důvod) úzkou a relativně temnou uličkou. Všude byl klid, nikdo za mnou nešel. . . nikdo mě nesledoval . . . ač jsem měl pocit,že si mě okradený na poslední chvíli všiml . . . Najednou mi něco podrazilo nohy – dopadl jsem na záda a udeřil se do hlavy. To něco na mě padlo (trochu mi to vyrazilo dech) – a pak přišla klasická věta (mezi zloději) tohle je náš rajon, ty tady nemáš co dělat . . . a aby dodal svým slovům váhy tak mi přiložil dýku ke krku . . .

Konečně jsem se vzpamatoval alespoň natolik abych alespoň viděl a vnímal okolí (hvězdičky zmizely. No to co jsem viděl mě moc nepotěšilo a dýka na krku mi taky moc nedodala – opanoval mě strach. . . Do očí se mi vedraly slzy, ač jsem se je snažil potlačit . . .

To něco se ještě chvíli páslo na mojem strachu pak dal dýku pryč a řekl větu, která změnila celý můj život: No na takový pískle máš celkem talent – můžeš jít se mnou . . . nebo odsud zmiz a na zlodějské choutky si nech zajít chuť nebo tě někdo z nás seznámí s šipkou vpravdě intimně (ošklivě se zasmál a já jenom hloupě stál a civěl a pak jsem jenom pokýval hlavou a následoval jej).

Tak jsem se poprvé setkal s Bregem – počáteční nenávist rychle přešla v obdiv, to když mě začal učit . . . – k rodině jsem se dostal až za pár týdnů (jak Brego říkal, až budeš umět alespoň základy. . . – nicméně nyní vím, že mu šlo spíše o to jestli se nepokusim „ztratit“)

Tak jsem poznal Haleth, Taru, Fiska, Morzana, Rodriga, Huora a za nějaký čas i Elizabeth (vládkyni gildy). (13)

Započal můj výcvik – základy jsem již měl od trojice (na níž jsem ani v nejmenším nezapomněl a nyní ve mně doutnala touha po pomstě . . .), ale i přesto mě rychle přesvědčili o tom, že nic neumim . . .

Ke svému již relativně rozvinutému umění kapsářství jsem přidal i bojování s dýkou a nožem (ano každý nově přijatý člen dostal dýku – podle své hodnosti – na mojí byla i trochu rez . . .).

Do mysli se mi trochu vkradl neklid – to touha po pomstě se začala ozývat hlasitěji, než by měla . . . Přesto jsem nikoho z třech „známých“ nevyhledával. Nakonec však k němu došlo – potkal jsem Kaleba – kdybych si nepamatoval každičký rys jeho tváře, tak bych jej nepoznal – tak moc se od nepovedené krádeže změnil – nemohl vládnout pravou paží (úder hole od tesaře mu zlomil paži a díky špatným podmínkám mu špatně srostla – jakýkoliv výraznější pohyb s ní jej bolel).

On si mě napoprvé nevšiml – až když jsem k němu přistoupil tasil dýku. . . pochopil . . . (měl smůlu chlapec – byl podvečer a on se zrovna nevyskytoval na prostranství, kde by procházelo větší množství lidí – toto byla odlehlá část města – a já to věděl . . .)

I přesto, že byl starší a tudíš silnější neměl proti mně šanci (neozbrojenej mrzák. . . cha!)

Dokázal jsem jej přemoci – on utržil dlouhou a relativně hlubokou ránu na paži + pár modřin . . . Jeho ráně pěstí jsem se uhnul a srazil jej na zem. On mě kousl do holeně – zbavil jsem jej jakékoliv další možnosti kousání a dal mu navíc roubík (kus hadru, upravenej i provazem . . .) protože jsem s ním měl ještě další plány.

Trochu jsem se chvěl – ne strachy ale očekáváním . . .

Na rozdíl od něj jsem nepotřeboval aby přežil, takže pracovala i dýka . . . Nemá moc smysl rozebírat jak toto probíhalo – skončil s polámanými žebry, vypíchnutýma očima, a několika málo (více) řeznými ranami . . .

Jeho roubíkem zdušený křik nikdo nemohl v tomto místě slyšet . . .

Pomsta je sladká . . . ještě žil, když jsem odcházel . . . možná . . . . ale ne nadlouho.( já 14-15 on 18-19).

Vypadal jsem trochu jako řezník . . . No což trochu jsem se omyl, aby to nebylo tak hrozně znát (rozumněj opláchl vodou a zaflákal se blátem . . .) a vyrazil domů. Dával jsem si trochu pozor, jestli mě někdo nesleduje atp.

Vpořádku jsem dorazil. Právě jsme večeřeli, když vrazil do místnosti Brego. Ani jsem nestihl otočit hlavu a již jsem ležel na zemi – dostal jsem ukrutnou ránu pěstí (nebo čim to bylo). Nevěděl jsem kde je nahoře a kde dole, nicméně jsem se „hýbal“ (někdo mě někam táhnul).

Otevřeli se nějaké dveře, pak přišla další rána a tma. Probral jsem se, hlava mě třeštila a tma neodcházela – sotva jsem viděl na 20 coulů . . .

Byl jsem tam strašně dlouho – otázky Proč? přešly v nenávist, nenávist však brzy přešla v strach . . . když pro mě přišli sotva jsem stál na nohou . . . neodvážil jsem se protestovat proti čemukoliv co po mně chtěli a navíc jsem rychle vychrlil důvody, které mě k tomu činu vedli . . . dlouho opravdu dlouhou dobu trvalo než mě opět začali učit zlodějskému řemeslu  – přes rok mě využívali pouze k těm nejnižším a často i úplně zbytečným pracem . . .

Za ten dlouhý rok jsem se postupně (a velmi opatrně) vyptával/dozvěděl proč to všechno – důsledky mého činu mne ohromili a já pochopil rozsah svého provinění (v rámci gildy) přesto jsem svého činu nelitoval. Než mě začali opět učit – podstoupil jsem několik důkladných kázání o svém činu a o rodině jako takové. (16)

K učení zlodějských dovedností přibylo i učení jako takové – počítat, číst a psát a hlavně myslet dopředu by měl umět každý pořádný zloděj! Při výcviku čas ubíhal rychle a vztahy mezi mnou a rodinou se zlepšily.

Staré vzpomínky se opět vrátili, když se rodina usnesla, že jakási Ondori musí být odstraněna (proč? To jsem nevěděl  – ale něco se určo najde). Tak trochu bez rozmyslu jsem řekl, že bych ji chtěl zabít já – trochu jí to dlužím . . . Udiveně na mě pohlédli a v Bregových očích probleskla zlost . . . nevím co by udělal, kdyby Elizabeth neřekla: „Dobrá tedy – nechť je to tvojí zkouškou – když propadneš zemřeš!“

Nicméně mě její slova odvahou ani radostí nenaplnili . Snažil jsem se vše „perfektně“ naplánovat. Čas, který mi rodina dala byl 14 dní. Pozoroval jsem, zda se Thorbenovy zvyky za ta léta změnili či nikoliv . . . potěšilo mě, že stále každý týden ve stanovenou hodinu chodí do hospody . . .

6. den, co jsem se rozkoukával kolem, jsem zahlédl Brega – sleduje mě . . . To mě dost naštvalo, ale o to víc jsem si přál uspět.

Nastal čas: Čas kdy se šlo do akce. Chtěl jsem vykročit, ale něčí ruka mne zastavila – stěží jsem přemohl výkřik  – byl to „jen“ Brego: Myslim si, že bude jistější, když tě tentokráte budu doprovázet – ale neboj se, že bych ti snad nějak výrazně pomohl (na tváři se mu objevil šibalský úsměv).

Vešli jsme do domu – zamířil jsem rovnou nahoru . . . Ondori spala – nebylo těžké jí uškrtit. . .

Měl jsem z toho trochu škodolibou radost . . . rád nechávám účty splacené tak jak mají bejt . . .

No povedlo se mi to celkem dost dobře . . . Brego se taky tvářil spokojeně (teda až když jsme dorazili zpět k rodině . . .)

Nevim jak se to stalo, ale z vraždy Ondory obvinili jedno radního – byl bez milosti sťat. Brego se teďka celkem často smál – snad jsem mu udělal radost . . . (17-18).

Za zmínku taky stojí jedna důležitá společenská událost (alespoň myslim, že se jí dalo říkat společenská . . .) A to sice: Jednoho letního dne (pár dní po slunovratu) mě Brego vzal do podzemních chodeb, kde jsem ještě nikdy nebyl – šli jsme celkem dlouho a relativně hluboko. Nakonec jsme došli na obrovské prostranství (v podzemním měřítku), kde se konali gladiátorské hry. Viděl jsem všechny možné druhy soubojů  – hry trvali 4 dny – první den se bojovalo o nějakej gladiátorskej titul. Pak bojovali nějací otroci o svobodu. Gladiátoři v. zvířata, zvířata v. spodina (občas se holt někdo tak trochu ztratí), Gladiátoři v. dobrovolníci, Gladiátoři v. ženy (těžkej masakr – docela mi z toho nebylo dobře – jednou si ulevil i samotnej gladiátor – to když skalpoval jednu ženštinu a ona mu ještě cosi říkala (alespoň to tak vypadalo)). Hooodně se mi to líbilo – ptal jsem se Brega na kde co – a k mému překvapení mi většinou odpověděl – takže jsem se dozvěděl hodně informací i ze zákulisí her – proč gladiátoři bojujou, některý pohnutý příběhy a pár organizačních věcí. . .

Netrvalo dlouho a Brego za mnou přišel, že vyrážíme do sousedního města a to sice na delší dobu. No co – nerad bych zůstal celou dobu v jenom městě – takže jsem s nadšením souhlasil.

Vyrazili jsme na cestu – utíkalo to celkem rychle – akorát jsem se v blízkosti lesa necítil moc dobře – ve městě (i u nás u stolu) kolovali děsivé historky o nějakých démonech a nelidech co v lesech žijí a občas se živí masem . . . lidským masem . . .

Nicméně pod vlivem výcviku jsem se snažil to na sobě nedat najevo. Nicméně jednou jsme šli nějakou hnusnou zkratkou skrz les a tam se mi Brego ztratil – to už moje nejistota vytryskla na povrch naplno a celkem zoufale jsem Brega volal. On mě nějakým obloukem obešel a pak mě ještě víc vyděsil a navíc mi ještě vynadal za přílišné a zbytečné emoce. Snažil jsem se a snažím se dát se trochu dohromady co se putování lesy týká – ale rozhodně jimi neputuju rád a už vůbec ne sám.

Dorazili jsme do města zvaného Walinor. (cesta trvala zhruba 3 týdny – ne moc spěšné chůze – vzdálenost vidim tak na 200-300 km – pohodlný terén) Městečko čítající asi 2500 duší, 3 hospody 2 kostely, 2 kovárny, tesařství a další řemeslníky ne tak velkého významu aby se dali považovat za měšťany. Toto město je vpodstatě obchodním centrem – velké množství vesnic v okolí a křižovatka relativně frekventovaných cest mu pro to dávají celkem slušné předpoklady.

Chvilku jsme putovali městem zdánlivě bez cíle – pak jsme ale prošli 3 průchody a octnuli se u dveří – stáli u nich dvě obrovské bytosti (krollové). No nevim jak to Brego dokázal ale pustili nás dovnitř beze slov.

Brego: „Tak tady mám svůj druhý domov – a tady se ukáže co v tobě doopravdy je.“ Pak mě seznámil s Ungarem a Matildou. Posléze jsem se setkal s celou rodinou (Gwahir, Aslanou, Baltramem, Thomasem, pouze z doslechu o Van Wrenovi, nakonec jsem se seznámil i s Nar-Tharem a Nar-Dregem).

Jak už to bývá, tak při prvním „úkolu“ jsem samozřejmě vyhořel. . . Nicméně pak už se mi relativně dařilo, takže jsem si snad i napravil reputaci, i když si ze mě kvůli tomu občas udělali srandu.

První vážnější akcí, která stojí za zmínku je vykradení 4 domů měšťanů za jednu noc  – jelikož se nám začala rýsovat jakási konkurence a tak bylo potřeba udělat rozruch, aby si nestihli nahrabat a ustálit se – a naopak trochu ztratili. Záměr se povedl na výbornou. Město patří naší rodině i nadále a jsme naprosto bez konkurence. Trochu jsem se rozhlížel po městě (a po hospodách) neboť jsem tentokrát měl občas i něco málo stříbrného u sebe . . . Nicméně nikdy to nebylo víc než 3-5 stříbrných. Jednoho krásného dne se mi podařilo blíže seznámit s jednou slečnou – to potom šel výcvik stranou – „učitelé“ si toho samozřejmě všimli . . . Ale to já samozřejmě nevěděl. Jmenovala se Elanor a pocházela z rodiny městského písaře.

Pak přišel tak trochu šok. Přímo od Van Wrena mi přišel list s úkolem – zabít Elanor – okamžitě jsem toto odmítl a dal jsem do toho dost důrazu – takže 5 minut nebylo slyšet nic než můj hlas. . . Nakonec mi Gwahir řekl: Dobrá tedy, ale dneska se mnou vyrazíš na obhlídku města. Sice jsem to moc (vůbec) nechápal, ale souhlasil jsem. Dovedl mě k hostinci, vyzval mě ať se mrknu do 1 patra – vylezl jsem tam a uviděl milou Elanor s nějakým cizím týpkem . . . trochu jsem propadl vzteku a chtěl je oba zabít – nicméně Gwahir mě „sundal a zklidnil“ – opět jsem si vyslechl cestou zpět přednášku o emocích a jejich ovládání . . . Nu a za pár dní jsem již s pomocí kolegů věděl jak to přesně provedeme. . .

Opět měla schůzku s tim čímsi (později jsem se dověděl, že to byl synátor starosty – Doran, který byl proslulý úplácením a udáváním . . .) Nu jejího milence jsme uspali pomocí jakéhosi prášku ve víně . . . (ona byla taky trochu omámená ale na usnutí to nestačilo – mělo moc málo vína (jen si trochu zavdala z Doranovi sklenice). Dal jsem si na Elanor záležet – poté co jsem jí umlčel, tak okusila můj hněv a bolest – byla sice ještě při vědomí a určitě vnímala můj hlas (nebo minimálně bolest), ale nebyla schopná vstát, a nebyla schopná se bránit. Věděl jsem, že mam spoustu času. Proto jsem se také na tohle pečlivě připravoval. Nejprve jsem se prohlásil, aby věděla s kým má tu čest. A zakusila tolik bolesti, kolik jsem jí zakusil já po její zradě. Malým, ale velice ostrým nožem jsem jí vyřízl rty. Vypadali jako dva tencí červení slimáci. S určitou obřadností jsem je položil na vedlejší desku. Narovnal tak, aby byly na stejném místě jako předtím. Pak přišel na řadu nos, uši. U očí jsem se na okamžik zastavil. Byla ještě při vědomí. V očích měla jenom bolest. Už mě ty její oči přestali bavit, možná proto, že mě její pohled předtím tolik fascinoval. Vzhledem k tomu, že jsem jí svázal tak, že se stěží mohla pohnout, tak nebyl problém jí do každého oka kapnout trochu agresivního bělidla na kosti. Trochu to zasyčelo. Já se jenom usmál a díval se, jak její oči postupně mění skupenství. Ona se už jenom cukala. Nechal jsem jí takto nějakou tu chvilku. . . Pak mě to přestalo bavit a rozhodl jsem se jí probrat. Teď jsem se rozhodl, že skoncuju s jejími zuby. Někde se mi to sice nepovedlo dle mých přání, ale když jsem skončil moc zubů už neměla. Pak jsem jí rychle ostříhal vlasy. I s kůží . . . to už moc nevnímala. . . vlastně už vůbec ne – ale to mě bylo jedno. Teď už přišla konečná fáze – vyřízl jsem jí jazyk a ještě než se začala dusit vlastní krví, tak jsem jí na hlavu vylil celou lahev bělidla. Ještě hodnou chvilku s sebou škubala . . .

Já mezitim vyrovnal rty, zuby, nos, uši, a vlasy na deskou, kterou jsem měl pro tento účel připravenou. Tomu kdo přišel po mě, nebylo vskutku co závidět. . . Ne ani večeři ne.

Jsem zkrátka Ten Hodný. Milence jsem pak narafičil tak, aby to vypadalo jako jeho dílo – sice ho nepopravili (na to byl moc důležitej) ale musel opustit město – a to nám vpodstatě stačilo . . .

Co to znamená jsem pochopil až když jsme dorazili do sídla Rodiny – každý z členů mi něco daroval – a pak mi sám Gwahir (mimo tajemného Van Wrena je vpodstatě naším vůdcem) věnoval sice trochu horší, ale dýku. (19-20)

Sinthoras nakonec porušil trojí přísahu, a proto mu byl udělen trest.