Rozdělování zkušeností,
aneb nebezpečenství tuto činnost provázející...

Narozdíl od klasického Dračího doupěte se v Plusku přidělování zkušeností značně liší. No porovnejte!

Za každou nestvůru je v bestiáři napsána zkušenost (skřet 10 zkušeností, zlatý drak 300 000 zkušeností). Za splnění úkolu bylo možné dostat blíže neurčené množství zkušeností. Potřebné zkušenosti se lišily povolání od povolání (válečník na 2. úroveň 400 a kouzelník 610 (verze 1.5), válečník 15 000 a kouzelník na 7. úroveň 22 000). Zde šlo celkem dobře rozdělovat zkušenosti podle zásluh jednotlivých postav (válečník ubral železné soše polovinu životů, dostal polovinu zkušeností). Problém byl, když to pořádně nevycházelo a nebo někdo měl výborný nápad. Řešení bylo nasnadě – zvýšit počet zkušáků. No jo, ale v příručkách pro PJ ještě bylo psáno, že za přemluvení či přechcání nestvůry bylo možné dát postavám 2x až 3x tolik zkušeností! To je sice hezké, ale určit kdo koho vlastně přemluvil, bylo občas velice obtížné...

Zkušenosti se přidělují za hraní postavy (roleplaying), řešení překážek, používání schopností, pomoc družině a přispění ke hře. Každá z těchto oblastí svádí na scestí. Proč? Protože člověk je ovlivněn svým názorem na ostatní hráče (prakticky se nestává, že hráč přijde poprvé a PJ jej prakticky nezná!) a jejich chováním k PJ (Ten mi včera půjčil já nevim co, ta mi to zas nepučila, ...). Každý jsme ovlivnitelný, byť dobrý PJ se musí na chvíli odprostit od vztahů se svými hráči a hráčkami a podívat se na hru s nadhledem. Proto není špatné si napsat hned po zkončení sezení aktuální verzi zkušeností a s odstupem doby to případně lehce poupravit.

Také se může stát, že PJ při rozdělování zkušeností popadne jakási touha hráčům pomoci a dát jim více zkušeností, než na kolik mají právo. Pokud je to všem a o jeden bodík, tak se nic moc neděje. Pokud je to ale přilepšování (nebo naopak ubírání bodů) jednomu nebo více hráčům/hráčkám, pak je tu problém s nadržováním. PJ má být v tomto ohledu nanejvýš tvrdý a nekompromisní ale spravedlivý! Když si postavy prostě body nezaslouží, tak je nedostanou! Nikdy totiž není problém snížit potřebné zkušenosti. Věnování většího obnosu zkušeností, než na jaké má hráč/ka právo je často znežíváno u hráčů méně aktivních nebo těch, co se moc netají tím, že asi zkončí. Ano, je to takové malé vydírání, zvlášť ošklivé hraje-li menší počet hráčů a nové není kde brát. Avšak je třeba nepodlehnout a spravedlivě rozdělit zkušáky. Ono je totiž sprosté k ostatním, kteří se snaží, když dostanou zkušeností stejně nebo dokonce méně než hráč/ka, který/á je málo aktivní nebo chce odejít.

Samozřejmě mohou mít na rozhodnutí PJ také, kromě výše zmíněných faktorů, může mít vliv i ohoz hráčů či hráček (hlavně rafinované dámské oblečení). Avšak to může vést k naprostému opaku než je zamýšlený význam . Nedokáže-li se přes to nějaký/á PJ přenést, pak ať se alesoň tváří, že to na něj/ní neplatí. Pokud je to kostým, pak je třeba to náležitě ohodnotit, ale to je něco jiného.

Při udělování zkušeností hráčům buďte, milí/é PJ, nekompromisní, tvrdí ale spravedlivý! Není totiž nic horšího, než že se takovýto přehmat rozmazává ještě kolik sezení (a la horší známky tenkrát ve škole). Když si postavy prostě body nezaslouží, tak je nedostanou! Případně není problém snížit potřebné zkušenosti.

A jak je to u nás v družině?

Nejobjektivněji jsou hodnoceni Zdenda a Jiř, protože je znám nejlépe, nejdéle a tak mě jen tak něčim neoblafnou (co si budem povídat, já je taky ne). Mára, Honza, Kostra jsou hodnoceni s občasnými úlety také vcelku objektivně. Pája, Verča, Vojta a Vojta (a dokud hrála Káťa) jsou z celé družiny hodnoceni nejméně objektivně (viz výše).
Nicméně to neni nic světabořného — jinak bych to nepřiznal

Gonzáles dne 9. 9. 2008

Organizace, aneb (ne)přítomnost zasvěcených na sezení

K sepsání tohoto článku mě přimělo zamyšlení nad strašnou přítomností hráčů na herních sezeních v prvním roce hraní v ČB… Článek má i po letech něco do sebe.

Neděste se, tak hrozné to nebylo, ale ale…

Kolik z Vás se již pokoušelo něco organizovat. Všichni? A co to bylo? Sebrání lidí do hospody nebo oslava narozenin? Kolik přišlo lidí? Dost? A kolikrát jste zkoušeli něco organizovat dlouhodobě? Pokud ano, tak co Vás na tom štvalo? Že přišlo málo lidí? Že nepřišli ti/ty na které jste nejvíce spoléhali či se jich ptali osobně? Ano, to by mohl být ten důvod. Zvlášť pokud člověk dal do přípravy velké množství času a pak se na něj mnoho lidí s prominutím vyfláklo... Ano, teď nemluvím o tom, že prostě řeknete pár lidem, ať jdou do hospody — protože jít někam a jen dělat posilovací cvik na pravou/levou ruku zvládne každej. Ano, jakmile někdo něco organizuje, tak se vystavuje tomuto riziku. Jeden den všichni slíbí a druhý den si to buď „nepamatují“ nebo jsou strašlivě „unavení“ a jiné podobné výmluvy, které jsou prostě účelové a maskují jen lenost a alibismus dané osoby. Případy, kdy to není možné z opravdových důvodů (nemoc, ...), se to samozřejmě netýká, ale ty jsou proto o to vzácnější. Organizování je prostě o zklamání a neochotě ostatních. Hodit hlášku do éteru, že tam a tam je sraz je něco jiného než, když se zeptáte osobně — to Vás pak nepřítomnost daných osob mrzí o to více.

Jednou se možná dočkáme doby, kdy nikdo nebude nic organizovat, protože všichni se budou moci v neochotě přetrhnout a vybodnout se na organizátora. Jednou možná ani nebude běžný smrtelný člověk schopen něco dlouhodobě zorganizovat. Jednou možná... Jednou možná budeme mít schopnou vládu... Na to prostě kašlu, říkejte si, co chcete.

Ano, když se zeptáte lidí osobně, oni odkejvou a pak vám (obvykle) napíšou, že na vás kašlou, pak je to spíš na odstřelení (jde jen o to koho). Ještě horší je to, když sami něco vytvoříte, od čeho čekáte, že bude zábavou pro ostatní (dobrodružství , ...), kde pro každého/každou hráče/hráčku vytvoříte nějakou pobídku, jež by je pobavila nebo vtáhla do děje, a pak prostě jenom zadrnčí mobil a tam stojí onen text, tak to je fakt na... Nejhorší je, že se tato část dobrodružství pravděpodobně již nikdy nevyužije. To už je opravdu krize.

Mnohem lepší stav je, pokud daný člověk řekne předem, že prostě tehdy a tehdy nemá čas a že tedy nepřijde. Mě to neštve. Když člověk ví, na čem je, tak je to mnohem lepší situace než, když neví, na čem je! Pokud prostě hráč/ka přijde, že nepřijde na herní sezení a nějak normálně to odůvodní (nemam čas neberu — víte přece co si o tom myslim), tak je to v pohodě — bude-li málo hráčů, pak se sezení prostě přesune na jindy.

Ke smutnému to jevu se ještě váže jedna věc, a to ta že potvrdím příchod, ale z nějakého důvodu jdu déle. Pokud je to řečeno předem (přijdu dýl), pak je to relativně v pohodě, až na (poměrně vysoké) riziko, že prostě zase nikdo nepřijde. Příchod do půl hodiny je v pohodě. Ale pokud se na někoho kvůli důležitému dějovému zvratu čeká, sezení se táhne, pak už je zodpovědnost za nudu spoluhráčů na hlavě nedochvilníka/nedochvilnice. Ano, prostě na nikoho nebudeme čekat déle, jak půl hodiny zvrat nezvrat. Nebudu již vázat dějové zvraty na konkrétní postavy (pouze výjimečně). Pak se tato mnohdy patová situace vyřeší.

Jsme přece lidi

Domluva zmůže mnoho. Já, Jiř a Zdenda jsme nikdy nikomu netvrdili, že MUSÍ přijít, že s námi MUSÍ hrát a že se MUSÍ bavit!!! Protože už jen předpoklad tohoto je v zásadě špatný a není dobrý — zavání to diktaturou a minulým stoletím a staletími útlaku před tím. To taky nikdo nechce. My jen chceme, abychom se všichni bavili, né abychom se všichni bavili za jakoukoliv cenu. To, že prostě se dneska hráči/hráčce z nějakého důvodu nechce, ale přesto přijde (třeba jen proto, že má PJ blbý kecy, když někdo chodí déle), to není řešení situace. Já osobně to taky občas udělam, tak vim, že to opravdu není ono. Verča se se mnou domluvila, že by si přišla zahrát jen jednou za čas. Proč ne? Takhle se můžem domluvit s každým, ale pak to bude asi tak na zabalení. Toto s sebou totiž nese jednu věc a to fakt, že si říkáte, to je fajn nikam nejdu — takto si to řeknete třikrát čtyřikrát, přijdete a zjistíte, že k chápání některých věcí Vám chybí pár souvislostí, tak řeknete co? no hele, já nějak už neznam ty souvislosti a tak sem raději chodit nebudu, abych Vám to tady nekazil/a. A to je také vcelku špatná úvaha. Proč? Protože my hrajem — či spíše vyprávíme — kazit člověk nic nemůže (leda komentáři úplně mimo mísu či sprosťárnami). Jsme přeci lidé a doufám, že i kamarádi! Tolerance je moc hezká vlastnost a všichni jí ovládáme, jak jsem si všiml, tudíž úvaha na téma: budu Vám to kazit, nemá cenu.

Proto pokud máte nějaké přání, řekněte — nějak se domluvíme a budeme spokojení všichni.

Já si rád zahraju, pokecam či zaspolupracuji s Vámi a byl bych rád, kdyby to tak bylo oboustranné (nikoliv nuceně). Nemá cenu se nějak zbytečně trápit a nemá cenu si něco zbytečně nalhávat. Doufám, že si letos zahrajeme ještě lépe, než-li loni...

Jak říkám: „Budeme rádi, když přijdeš, budeme se těšit a budeme na Tebe čekat...“

Gonzáles