Báje a pověsti

Z okolí Bukova

Kapradiny

Sídlí tam duchové, rusalky, vlkodlaci a jiné zlé bytosti, které se snaží člověku život vysát, nebo jej alespoň zardousit a pak jej sežrat...

Nebezpečí číhá tiše,
Tišší je jen smrt.
Vyhýbej se Velkým kopcům!
Pozbydeš tam života.

V lesích zlo se jeví,
Jak se zove neví.

Velké kopce
V kopcích skřeti bývali,
prokletý chrám plenívali.
Crám je proklel ještě více
a pak ještě do třetice.
Teď tam straší jejich smrt,
nedošli klidu doposud.

Řezník z velkých kopů
Přicházel rád po setmění, chlap jak hora, v ruce nůž. V druhé ruce sekáček. Do vsi rád se vkradl. Do světnice vpadl. Vyvraždil tak celý dvůr, ve městě naň čekal kůl. Než byl lapen narařen, povraždil nejmíň 30 žen. Než ho žití omrzelo, sto lidí se již nevzbudilo. Než života zhasla jeho svíce, řekl všem, že v kopcích je jich více.

O Vodomilovi
Žil byl Vodomil, byl to velký mág. Byl ale zlý. Protože uměl ovládat počasí a zaklínat, ničil úrodu. Tu nechal shořet pole, tu zas stodolu. Starýmu mlýnu sebral kolo a rozbil jej – to tenkráte museli móc daleko pro mouku. Ze Zříceniny tehdá vyhnal obyvatele a jak utíkali, házel po nich kameny velké jako dům. Všichni se ho báli. Hrad zarostl a pustnul. Až jednou šel kolem Janek a zavítal na hrad - Zříceninu, protože tenkrát už taková byla. Utkal se tam s Vodomilem. Vodomil po něm házel ohnivé střely, kameny, ale Janek vždy uhnul. I začali se bít meči. Vodomil byl ale lepší šermíř a sekl Janka přes obličej. Jsa si jist vítězstvím, udeřil naň blesky. Janek ale věděl, že má za zády zrcadlo – uhnul, blesky se od něj odrazily a Vodomila zabily.

Prokletí starého mlýna
Nové kolo mlelo leta dobře, ale jednou tam přišla Ohnivá paní a zabila mlynáře i s celou jeho rodinou. Od té doby ve mlýně straší a čerti tam hrají v kostky.

Kapradiny
O Ouplňku barevném označí se v Kapradinách místo, kde vstup do Podsvětí zeje. A otevře se noci, kdy vlčí duo veje.

Za velké bouřky před drahně lety, přišlo velké zlo. Přišlo zpoza Velkých kopců – prý tam někde země je. Nejdřív ke všem choval se mile. Léčil, radil a žil čile. Ale to jenom sbíral informace. Po nějaké době přišel jeho lid – že prý tady by chtěl žít. Ale cházka to byla zlá a podlá. V městě začala vraždit a i ten co je přivedl, začal obyvatele zabíjet. Když sešikovaly se naše řady, zakletím je porušil. To soused obrátil se k sousedovi, otec k synovi a ťal. Do toho vrazili ti cizí. Řež to byla veliká. Až když kapitán stráží zabil Jeho, bylo vítězství naše. Cizince jsme zabili. Pár jich stihlo utéci do velkých kopců. Proto vyhýbej se a zab bez milosti hned, toho kdo jmenuje se Druid!

Nebezpečí číhá tiše,
tišší je jen smrt.
Vyhýbej se Velkým kopcům,
Budeš živ jak doposud.

O založení Bukova
Tenkráte před pětisty čtyřiceti lety, projížděl těmito místy rytíř Zřed. V těchto místech byl přepaden lapky. Všechny je pobil a nebo zahnal. I rozhodl se. Že na památku tohoto vítězství založí město. A tak byl založen Bukov.

Tupý a ostrý
Po Druidovi sto let asi, přišel jeho učedník. Než do města kouknout přišel, na Tupém se usídlil. Už jen tímto malým gestem, Tupý prostě proklet byl. Prováděl tam obřady, jimiž volal ďábly a pak s nimi obcoval – narostli mu žádby. Přivolal ta bestii, co dnes Tupý hlídá. Smrdí to tam po síře, místo šutrů slída. Bestie teď pod zemí poklad občas vídá. Pak přišel vleze do města, řek že prej Druida hledá. Měšťané mu odpověděli, že odešel pryč. On se na ně zamračil, uhasil jim ohně. Řekl větru, jen ať vane, ať se pěkně rozzuří, až bude mít velkou sílu, pak a´t řádně udeří. Vítr sebral všechny střechy a ten Druidův učedník, byl jak ten vítr pryč. I nazítří se vrátil znova, místo větru byla voda. Hradby vodou z Modravé, zbořil – byly z kola ven. Naštěstí pak přišel kněz, ač tenkrát bez peněz. Ve jménu Raxise Druidova učedníka skolil a ve jménu boha toho upálil. Proto zab každého Druida hned, aby ti nic neproved.

Ostrý nebezpečná to hora,
někde porostlá, někde holá.
Tam dravci a šelmy dlí
a lovit vychází.
Loví také lidi,
když tam nějaké vidí.

Jsouce moci ostré hoře,
vchodem přeze kamenné moře.
Byvše života tam více,
rač vzplanouti svíce.
Neutečíce bez života.
Zvolat sněžná slota.

Před drahně lety do Lískové přišlo zlo. Zlo v podobě troporova kněze.
Začal páchat nepravosti.
Uřknul všechen dobytek.
Všechen zchromnul a potom šel do kytek.
Tráva seschla, dům se rozpad.
Jedu v studni, hroby kopat.
I přišel za ním angintridův kněz a pravil: „jdi pryč a už se nevracej.“
On se však jen zasmál a nechal jej shnít.
Přišel za ním vodanovo kněz a povídal: „zmiz nebo se ti něco stane.“
Troporův kněz se zasmál a hodil jej do otrávené studny.
Přišel za ním raxisův kněz a řekl: „zmiz nebo tě zpopelním.“
Troporův kněz se zasmál, zavřel oči, roztáhl ruce a nechal na něm bublat puchýře.
Přišel za ním síriův kněz a pravil: „nedožiješ se zimy – ani teď ani jindy.“
Troporův kněz se chvíli koukal a pak jej zabil pohledem.
Nakonec přišel xaraxenův kněz a usekl mu hlavu.
…
Hlava ale promluvila: „až uplyne let tolik, kolik zim již mám a jednou k tomu – vrátím se!“

Vodomil je strašný krut. Lidi co se mu nelíbili narážel na kůly a ještě za živa jim trhal nehty a ukousával články prstů. Taková to je stvůra.

Když Vodomil poprvé do města přišel, přišla s ním i jeho žena a dítě. V lesích ho pak viděli, jak je oba zabil. Jejich hlavy si pak připnul k pasu a chodil s nimi po lesích. Tato strašná vražda jej však nenasytila. Začal chodit po lesích. Dřevorubci, uhlíři, lovci – ti všichni mu padali za oběť. Jejich lebky pak věšel na stromy a pokresloval je temnými znameními – aby jejich duše nikdy nenašli klidu.

Druidové a druidky jsou Smrti služebníci, kteří by zasloužili upálení. Ovlivňují druhé a nutí je páchat samé zlovole – vraždy, znásilnění, krádeže… Proto každý kdo druida nebo druidku objeví, ať nemešká a zabije hned než ho stihnou ovlivnit a začne je poslouchat jako loutka.

Každý, kdo je soudný ví, že obchodu neprospívá válka ani ohrožení, proto druidů se chraň.

Lesy jsou místem, kde víly a bludičky rejdí. Vyvaruj se těchto míst, abys nebyl zmámen a zabit jimi.